Volská oka na roubené chalupě

Letos v květnu dokončila firma Zdeněk HÖNIG rekonstrukci střechy na památkově chráněné roubené chalupě z roku 1830 v obci Tuhaň kousek od Úštěku. Práce, která probíhala od začátku března, byla nejen návratem ke kořenům řemesla, ale i ukázkou toho, jak může tradiční technologie oslovit i dnešního profesionála.

Dominantním prvkem střešní krajiny jsou zde volská oka – specifické střešní vikýře, které plní jak větrací, tak estetickou funkci. Jejich realizace si vyžádala zručnost, zkušenost a respekt ke staleté stavební tradici.

Co je volské oko?

Volské oko je druh oblého střešního vikýře, který má nejen výraznou vizuální hodnotu, ale zároveň slouží k přirozenému odvětrání půdních prostor. Svým tvarem připomíná horizontálně položené oko – odtud jeho název. V tradiční architektuře hrála volská oka významnou roli nejen kvůli funkčnosti, ale také jako řemeslný podpis pokrývače – mistrovská práce, která vždy upoutá pozornost.

Volská oka mají v historické architektuře své pevné místo. Nejde jen o ventilaci – jsou to ornamenty střechy, které dokládají, že střecha nemusí být jen plášť, ale i vyprávět příběh.

Příběh realizace

Na této roubené chalupě byla volská oka již původně přítomna, a protože objekt podléhá památkové ochraně, bylo nutné zachovat jak jejich počet, tak i technologii zpracování. Investor si přál co nejvěrnější rekonstrukci bez použití moderních prvků, a tak se střecha rekonstruovala s úctou k řemeslu starému dvě stě let.

„Byla to výzva, ale také radost. Dělali jsme to tak, jak se to dělávalo dříve – ručně, bez prefabrikátů, s použitím tradičních materiálů. Naštěstí dodání těchto materiálů bylo naprosto bezproblémové, díky dlouholeté spolupráci s litoměřickou pobočkou DACHDECKER,“ říká Zdeněk Hönig.

Materiál a konstrukce

Na pokrytí volských ok byly použity malé tašky typu bobrovka od značky Tondach, které se ideálně hodí pro tvarování složitých zakřivených ploch. Samotná konstrukce volských ok vznikla ze střešních latí, následně se „oko“ dozdívalo z úlomků tašek spojených maltou, zejména v okrajových částech, aby bylo zajištěno odvodnění a neprotékání.

Důležité je, že tašky se nepoukládají jen tak. Podmazávají se maltou, skládají se s citem, a jejich pravidelnost určuje výsledný vzhled. Když s tím někdo nemá zkušenost, je to na první pohled poznat.

Technické výzvy

Jedním z nejnáročnějších aspektů bylo rozvržení rozmístění volských ok tak, aby byla zachována estetická i technická symetrie střechy, obzvlášť při větším množství otvorů.

Rámy volských ok se dnes dají koupit, ale v tomto případě si vše dělali sami – přesně tak, jak se to dělalo před 200 lety. Výsledný efekt je úplně jiný – ruční práce má prostě duši.

Dalším technickým specifikem byla původní velká rozteč mezi krokvemi, což ovlivnilo rozmístění a kotvení. Krokve zůstaly původní, pouze se upravil jejich náběh a rozteč v místě volských ok, aby vše konstrukčně sedělo.

Větrání a funkčnost

Zajímavostí je, že půda chalupy sloužila historicky k sušení chmele a měla dokonce dvě patra. I proto byla volská oka větší než obvykle a hrála významnou roli ve větrání půdního prostoru.

Dnes často volská oka plní jen estetickou funkci, ale tady šlo o plně funkční větrací systém – a bylo důležité ho i vzhledem k památkovému rázu stavby zachovat.

Řemeslná radost

Z řemeslného pohledu šlo o skutečnou perličku. Zakázka, která se nedá uspěchat.

Největší radost je vidět to hotové. Každé volské oko je originál, žádná prefabrikace. Ke stavbě volských ok se Zdeněk Hönig dostal díky 20leté spolupráci s jeho starším kolegou pokrývačem. A i když by to šlo udělat rychleji, v takovém případě by to nebylo ono. Tady rozhoduje trpělivost, preciznost a cit pro detail.

Realizace volských ok na této památkově chráněné chalupě není jen technickým výkonem, ale i oslavou poctivého řemesla. V době, kdy většinu staveb tvoří efektivita a rychlost, ukazuje tento projekt, že krása a hodnota tkví v ruční práci bez spěchu a s respektem k historii.