Vězeň jako pracovní síla, Když se propojí účel s přínosem

Zaměstnávání odsouzených mimo areál věznice může pro mnohé firmy na první pohled působit jako nestandardní forma spolupráce. V praxi ale může jít o funkční a přínosný model, který – při dodržení jasně stanovených pravidel – nabízí jak ekonomickou, tak společenskou hodnotu. Při hledání zkušeností jsme se opřeli nejen o odborné informace z vězeňského prostředí, ale i o konkrétní výpovědi firem a obcí, které s tímto typem spolupráce dlouhodobě pracují.

Kdo a za jakých podmínek může pracovat?

Zařazení odsouzeného na tzv. vnější pracoviště není automatické – předchází mu posouzení odbornou komisí složenou ze specialistů na výkon trestu, bezpečnostních složek i prevenčního oddělení. Hodnotí se délka a typ trestu, chování, zdravotní stav, pracovní schopnosti i další faktory. Rozhodnutí schvaluje ředitel věznice.

Firmy potvrzují, že výběr pracovníků bývá funkční. Pokud pracovník nesplňuje očekávání, lze jej bez zbytečného prodlení nahradit.

„Většinou jsou rádi, že se dostanou ven. Když to nefunguje, druhý den nastoupí někdo jiný. Vždy jsme se domluvili,“ říká Emil Dračka, starosta obce Kralice nad Oslavou jménem společnosti Technické služby Kralice s.r.o., která má s tímto modelem letité zkušenosti.

Spektrum vykonávané práce

Odsouzení nejčastěji zastávají pomocné práce – a to jak v komunální sféře, tak v průmyslu. Nejčastěji se jedná o:

• údržbu veřejných prostranství,
• úklidové a sezónní práce v obcích,
• manipulaci se zbožím a materiálem,
• obsluhu jednoduchých výrobních úkonů,
• pomocné stavební práce,
• třídění materiálu nebo lesnickou činnost.

Zákonem je zakázáno svěřit jim odborné činnosti, práci ve výškách, řízení vozidel nebo aktivity, jež vyžadují specifická oprávnění.

„Vyloženě pomocné práce – podej, přines. Ale našel se mezi nimi i jeden šikovný člověk, dnes pracuje u nás naplno,“ popisuje Dušan Hort, majitel stavební firmy, který vězně do své provozní činnosti zapojuje dlouhodobě.

Jak to funguje v praxi?

Zaměstnavatelé popisují spolupráci jako relativně přímočarou: uzavírá se smlouva s věznicí, vede se docházka, vystavují se faktury za odpracované hodiny a příspěvky na stravu. Obědy a pitný režim zajišťuje firma, stejně jako pracovní pomůcky.

Dohled vykonává buď zaměstnanec dané firmy, nebo pracovník věznice. V případě tzv. otevřených pracovišť jde většinou o venkovní plochy – parky, komunikace, hřbitovy, lesy. U uzavřených provozů (např. pila) platí přísnější pravidla a interní režim.

„Administrativně to není nic složitého. Složitější je, když člověk ráno zjistí, že místo čtyř chlapů přijde jen jeden – a zbytek má ve věznici kontroly,“ říká Hort.

Robert Pavlíček z firmy Pila Zakřany s.r.o., která vězně zaměstnává v dřevozpracující výrobě, k tomu dodává: „Máme to do věznice jen pár kilometrů. Logistika
je jednoduchá, ale občas je nepříjemné, když dorazíte pro pracovníky a dozvíte
se až na místě, že nikdo nepřijde. Uvítali bychom více předvídatelnosti.“

Přínos pro vězně, firmy i obce

Z pohledu věznice jde o naplnění společenské funkce trestu. Odsouzení si mohou uhradit část nákladů výkonu trestu, platit pohledávky, naspořit si peníze na propuštění a především neztrácet pracovní návyky. Střídání prostředí má rovněž pozitivní vliv na jejich psychiku.

Z pohledu zaměstnavatelů je přínos ve flexibilitě a finanční úspoře. Zejména menší obce a firmy popisují zapojení vězňů jako vítanou výpomoc v době, kdy je pracovní síla omezená nebo nákladná.

„Ve srovnání s některými agenturními pracovníky nebo lidmi na veřejně prospěšné práce si vězni této možnosti často váží víc,“ říká Emil Dračka. Z jeho pohledu se jedná o efektivní řešení nejen z hlediska nákladů, ale i spolehlivosti.

V několika případech dokonce došlo k navázání dlouhodobějšího pracovního vztahu – například ve stavební firmě Dušana Horta zůstal jeden propuštěný bývalý vězeň jako kmenový zaměstnanec.

Limity a realita všedního dne

Spolupráce ale není bez komplikací. Častým problémem je nedostatečná informovanost o absencích – zaměstnavatel se o neúčasti pracovníků často dozví až při ranním nástupu. Překážkou jsou i některá režimová opatření, jako zákaz kontaktu
s veřejností, zákaz fyzického styku či přísná pravidla pro pohyb osob.

„Některá opatření nechápu, ale respektuji je. Hlavní je, že to funguje,“ dodává Emil Dračka s nadhledem.

Zaznívají také výtky ke zbytečné byrokracii. „Papír pro papír,“ shrnuje Dušan Hort situaci, kdy přibývající administrativní kroky komplikují jinak funkční model.

Co by pomohlo?

Podle oslovených firem by pomohla větší předvídatelnost – tedy včasné informování o absencích a méně komplikovaný režim pro vyzvedávání a vracení odsouzených. Zaznívá také přání, aby se již fungující systém dále nezpřísňoval.

„Zlepšit by se mohl přístup věznice. Nová pravidla pro vyzvedávání a vracení vězňů se dost zpřísnila. Nechápu proč, když to předtím fungovalo. A uvítal bych včasné informace o absenci v práci,“ říká Robert Pavlíček.

Doporučení z praxe

Přes veškeré výzvy panuje mezi zaměstnavateli shoda: tento způsob spolupráce má smysl – jak lidský, tak ekonomický.

„Ještě pořád se to vyplatí. A když člověk najde šikovného chlapa, nemusí za půl roku hledat dalšího,“ říká Dušan Hort.

Doporučení pro ostatní? Jednoznačně ano – zejména pokud firma sídlí v dojezdové vzdálenosti od věznice a je ochotná přizpůsobit se specifikům spolupráce.

Závěrem

Zapojení vězněných osob do pracovního procesu mimo věznici je příležitostí
i závazkem. Vyžaduje organizaci, empatii a ochotu fungovat v systému, který má svá pravidla – ale i reálné benefity. Pro některé firmy je to cesta, jak získat spolehlivou výpomoc. Pro odsouzené je to šance – ne vždy samozřejmá – na návrat do společnosti skrze smysluplnou práci.